Úvod
Historie akvarelu
Barvy
Pigmenty
Základní barvy
Štětce
Péče o štětce
Druhy štětců
Další potřebné pomůcky
Papír
Napínání akvarelového papíru
Technika malby akvarelu
Podmalba
Malba mokrým na suché
Malby mokrým do mokrého
Osvětlení
Péče o obraz
Seznam literatury
Akvarel neboli malba vodovými barvami je technika vyžadující značnou zkušenost a smysl pro barevnou skladbu transparentních barev. Je založená na nanášení tenkých lazur vodou ředitelných speciálních barev na akvarelové papíry.
Barvy jsou na bázi velmi kvalitních pigmentů, které umožňují plně využít reflexivní vlastnosti papíru a transparentnost dílčích barevných vrstev. Výsledný odstín je daný světlem, které proniká jednotlivými lazurami barvy a zároveň se od nich a papíru částečně odráží zpět. Na rozdíl od jiných technik hraje podklad v malbě daleko významnější roli, protože papír zcela nahrazuje v akvarelu nepoužívanou bělobu.
Malba jednoduchými vodovými barvami patří k nejstarším malířským technikám. Historie používaní akvarelových barev sahá až do pravěku, kdy spojením barevného pigmentu s vodou, močí nebo tukem pravěký „umělec” zobrazoval na stěny jeskyní zvířecí motivy.
Ve starověkém Egyptě se vodovými barvami malovalo na stěnách a papyrech, pomalovávaly se jimi dřevěné sarkofágy a polychromovaly plastiky i reliéfy.
Vynález papíru v Číně (cca ve 2. stolení n.l.) otevřel cestu k rozvoji této techniky. Výroba papíru v Evropě byla zavedena nejprve ve Španělsku, kam byla převzata od Maurů ve 12. století. V následujících stoletích se šířila přes Itálii (13. stol.), Francii (15. stol.) do zbytku Evropy.
Počátky současné malby akvarelu, jak je známe dnes, se datují do začátku 19. století, kdy bylo v Anglii založeno sdružení malířů, kteří používali k malbě akvarel. Zanedlouho po první výstavě obrazů si akvarel získal své místo mezi výtvarnými zobrazovacími prostředky.
Není snad jediný umělec, který by tuto techniku alespoň nezkusil. Akvarel muže sloužit k zachycení prvního dojmu či myšlenky. Poskytne inspiraci a může být i jakousi skicou pro rozsáhlejší práci v ateliéru. Není třeba mít ateliérový stojan a velký prostor, díky menším formátům lze pracovat doslova na koleně, přesto tak může vzniknout i plnohodnotné dílo.
Mezi nejznámější malíře akvarelu patří Turner, Girtin, Cotman a De Wint.
Akvarelové barvy tvoří velmi jemný rostlinný nebo živočišný pigment. Pojidlem barev je arabská guma nebo její kombinace s tragantem, u levných výrobků to bývá dextrin. Arabská guma umožňuje barvě, aby se dobře ředila vodou a dala se nanášet v transparentní vrstvě. Aby se akvarelové barvy (knoflíkové či v miskách ) snadněji rozpouštěly, přidává se k nim glukóza nebo kandysový cukr a kromě toho také čištěná volská žluč, která usnadňuje stékání barev ze štětce a jejich pravidelné roztírání na podklad.
Pro malbu v terénu jsou nejvhodnější barvy v kalíškách. Jsou malé, dobře přenositelné. Neroztékají se, po ukončení práce přebytečnou vlhkost odstraníme jednoduše suchou houbou či hadříkem. Svojí konzistencí minimalizují plýtvání.
Na tvorbu větších formátu se v ateliérech používají barvy zejména v tubách. Jsou sice méně skladné a tekutější než kalíškové, avšak lépe se hodí pro namíchání většího množství barev.
Profesionálové užívají umělecké barvy, které obsahují velké množství jemného a barevně stálého pigmentu. Dobře se míchají a jsou vyráběny v mnoha barevných odstínech.
Barvy pro školní užití obsahují méně čistého pigmentu a ostatních přísad. Výběr barev bývá menší.
Charakteristickou vlastností pigmentů je průzračnost a krycí schopnost, podle těchto vlastností se dělí do tří skupin:
Transparentní - dovolují prosvítat barvě povrchu podkladu. Mají vzdušný charakter, který je vynikající k zachycení atmosféry, světla a prostoru.
Krycí - jsou zářivé a poskytuji část své krycí schopnosti i jiným barvám.
Zbarvující pigmenty mají velkou barvící schopnost, nelze je již odstranit při proniknutí do vláken podkladu.
Kvalitní akvarelové barvy se prodávají jednotlivě nebo v sadách, buď v kalíškách nebo v tubách. Sady jsou však drahé a mnohdy obsahují i takové barvy, které nepotřebujete. Vhodnější je si koupit barvy každou zvlášť.
Barevná škála pro akvarelovou malbu se skládá z následujících barev – žluť citrónová, žluť kadmiová střední, okr žlutý, sienna přírodní, hněď sépiová, červeň kadmiová, kraplak, zeleň trvalá, zeleň smaragdová, modř kobaltová, ultramarín, modř pruská, šeď payneová, čerň kostní.
Tyto barvy postačí pro kvalitní malbu. Z jmenovaných barev je možno jejich mícháním namíchat spoustu dalších barev či barevných odstínů.
K malbě akvarelu je důležité mít kvalitní štětce. Vyplatí se koupit dražší štětce než levnější, dražší déle vydrží, nevypadávají z nich chlupy a drží tvar. O jejich životnosti rozhodujeme my sami tím, jak s nimi zacházíme.
Kvalitní štětec by měl mít odstupňovanou délku štětin, tak aby středová část byla silnější a dolní část tvořila špičku. Po navlhčení by měl štětec držet tvar a udržet v sobě dostatek barvy.
Dolní kovová násadka by měla být zhotovena z měděného plechu s antikorozní ochranou. Rukojeť by měla být z kvalitního materiálu, nejlépe dřeva. Měla by být nalakována kvalitním lakem s ochranou proti vlhkosti a popraskání tak, aby se lak neloupal. Na štětci bývají vyraženy údaje o výrobci, velikosti štětce a druh série.
Po skončení práce vymýváme štětce důkladně vodou, aby v nich nezůstal žádný zbytek barvy. Při užití běloby a kvaše vymýváme štětce mýdlem, následně je osušíme a zvlhlé štětiny urovnáme v prstech do špičky. Cenné štětce neužíváme k práci s tuší, která štětce zbavuje pružnosti a činí lámavými. Necháváme je uschnout naležato nebo postavené v nádobce štětinami nahoru.
Štětce ze sobolích chlupů se považují mezi profesionály za nejlepší, dobře drží tvar neztrácejí chlupy a mají dlouhou životnost. Vyrábějí se ze špičky ocasu sobola. Vzhledem ke kvalitě štětin a pomalému výrobnímu procesu jsou štětce velmi drahé.
Štětce z hovězích štětin pocházejí z uší chovných domácích krav, jsou pevné a pružné, ale hrubší něž sobolí. Hůře tvoří špičku, používají se proto k výrobě hranatých plochých štětců.
Štětce z kozích štětin jsou měkčí a dobře drží velké množství vody. Často se používají na malbu barevných ploch v mokrém podkladu.
Štětce z umělých vláken mají světle hnědou až nažloutlou barvu, vyrábějí se z polyesterových vláken. Štětce mající kvalitní výrobní technologický postup dosahují podobných vlastností jako štětce vyrobené z přírodních materiálů. Jejich nevýhodou je že nepojímají tolik barvy, avšak při drobnějších pracích se užívají častěji.
Dále se štětce vyrábějí z vepřových štětin, chlupů tchoře, veverky či mangusty. Japonci dále používají jelení srst s bambusovou násadkou.
Přestože výrobci nabízejí pestrou škálu nejrůznějších štětců, pro akvarelovou malbu jich stačí pět: kulaté štětce č. 6, 8 a 12, plochý štětec č. 14 či 16 a široký japonský štětec z jelení srsti (4 až 5 cm – možno nahradit vějířovitým štětcem z umělého vlákna).
K malbě akvarelu budeme dále potřebovat houbu a hadřík. Houba bývá většinou syntetická nebo z přírodních materiálů. Užívá se pro vlhčení papíru před malbou, dále ji používáme pro nanášení velkých barevných ploch na obraz nebo k vytření dosud mokré barvy.
Dále je nutno si opatřit větší nádobu či láhev na vodu a dvě misky. Pro malbu v přírodě se většinou používají plechové, smaltované či umělohmotné nádoby. Při malbě používáme paletu. Palety jsou různých druhů a tvarů. Nejčastěji používané jsou palety dřevěné, plastové a palety ze smaltového plechu. Některé palety mají uzpůsobené žlábky pro míchání barev.
Pro míchání barev na paletě se používají špachtle. Při čištění palety slouží rovněž k seškrabávání zbytků barev či mohou sloužit k seškrabávání mokré barvy z obrazu při provádění změn. Špachtle mají rovnou, širokou a pružnou čepel se zakulacenou špičkou. Místo špachtle lze použít nůž.
K posazení v terénu se používá trojnožka, eventuálně stojan k držení větších formátů.
Arabská guma zlepšuje schopnost barvy stékat ze štětce na papír. Přidáním arabské gumy do barvy se zvýší její lesk, průzračnost a živost. Nesmí se však naředit moc, aby povrch nebyl lepivý.
Volská žluč je vyráběna ze žluči hovězího dobytka, tekutina je žlutavé barvy. Přidáním do vody v nádobce zlepšuje schopnosti barev stékat ze štětce a zvyšuje přilnavost barev k papíru. Dnes se často nahrazuje syntetickými výrobky.
Na práci v terénu se používá glycerin. Když barvy v teplém prostředí rychle schnou, přidáním několika kapek do vody se prodlouží proces schnutí.
Líh má opačný efekt něž glycerin, zkracuje dobu schnutí. Používá se při práci venku ve vlhkém počasí.
Pro snížení savosti papíru použijeme želatinový klih. Nanáší se velkým měkkým štětcem a nechá se pár minut zaschnout.
Kvalita papíru hraje při malování obrazu rozhodující úlohu. Každý malíř by měl mít schopnost rozeznat různé druhy papíru a vybrat nejvhodnější pro akvarel.
Je například nutné vědět, že lze akvarelový papír použít jak z lícové, tak i z rubové strany. Povrchová úprava líce a rubu je odlišná. Umělec si může vybrat mezi dvěma strukturami velmi drsnou či středně drsnou na rubu a středně drsnou či hladkou na líci.
Velmi kvalitní papíry jsou značky Canson, Fabriano, Whatman, Grumbacher atd. Papír obsahuje vysoký podíl hadroviny, výroba je pod neustálou kontrolou. Takovýto prvotřídní papír je velmi drahý a proto spousta světových firem vyrábí též levnější papír střední jakosti, který běžným požadavkům dostatečně vyhovuje.
Kvalitní papíry jsou na okraji označeny značkou výrobce nebo jménem. Znak bývá vytištěn plasticky nebo vodotiskem viditelným proti světlu.
Papír navlhčíme na rubu a přilepíme na okrajích papírovou lepicí páskou na kreslicí prkno či pracovní desku. Následně po přilepení jej pokryjeme hustou látkou nebo polštářem a dáme vyschnout. Po cca 5 hodinách je papír dokonale vysušen a připraven pro malbu. Většina profesionálů používá bloky přilepené na kartónu či silnější papír o gramáži minimálně 350g/m2, který si upevní přímo na stojan připínáčky nebo svorkami.
Začínajícím akvarelistům se však doporučuje pracovat nejdříve na suchém papíru, než poznají dobře rozdíl mezi mokrou a suchou barvou a zvyknou si na přesné kladení skvrn.
Techniky vodových barev se odlišují podle způsobu provádění: buď jde o malbu tenkými průhlednými barevnými nánosy - akvarel, nebo o malbu krycími barvami - kvaš.
Akvarel je technika Iazurních nánosů silně pojených vodových barev
Jak již bylo uvedeno výše pro akvarel se používá téměř výlučně ruční papír či nejkvalitnější druhy papírů strojových. Akvarelovými barvami se může malovat také na klihokřídových podkladech i na plátně a deskách, avšak je třeba tyto podklady utvrdit formalínem, aby se zamezilo jejich bobtnání vodou.
Akvarelem lze malovat buď zcela volně, přímo barevnými odstíny předem namíchanými, nebo složitějším postupem záměrného malování ve vrstvách.
Akvarel může být podmalován Iavírováním (hnědou nebo šedou či jinou barvou); na tuto monochromní podmalbu se pak nanášejí pestré barvy.
Lavírování se rozumí prvotní malba akvarelem, jejímž výsledkem je jednobarevný jednoduchý obraz požadovaného díla. v obraze se vyskytují různé stupně sytosti barvy od nejsvětlejších tonů rozředěných vodou až po tmavé.
Lze také podmalovávat doplňkovými barvami, v tomto případě se Iazurní vrstvy na sebe položené opticky sčítají na lomené odstíny jiného charakteru, než jaké mají tytéž odstíny namíchané na paletě.
Technika akvarelu dovoluje rozmývání barev a také jejich vymývání a smývání štětcem či houbičkou nebo kartáčkem. Maluje-li se na navlhčeném papíře, vznikají rozplývavé přechody barevných nánosů neobyčejné měkkosti.
Malba mokrým na suché je jedna z klasických akvarelových technik. Malba vyžaduje hodně trpělivosti, neboť barvy jsou nanášeny v řadě čistých transparentních vrstev jedna přes druhou a každá další vrstva před nanášením další vrstvy musí být dokonale zaschlá. Pro urychlení schnutí můžeme použít fén na vlasy.
Také volba papíru je důležitá, nejčastěji používáme papír povrchově klížený, který by měl dobře držet barvu.
Suchý povrch papíru dobře drží barvu, takže štětec vytváří tahy přesně podle vedení ruky. Když přes sebe naneseme více barevných vrstev může se, stát že se barevná jemnost akvarelu ztratí. Proto je vhodné před vlastní malbou si vyzkoušet navrstvení barev na kousku papíru.
Tato technika se považuje v akvarelové malbě za nejvýraznější a nejkrásnější. Nanášení barev provádíme na navlhčený papír, barvy se rozpijí po povrchu a zanechají měkké neohraničené tvary. Technika je vhodná k malbě oblohy a vody, lze jí vytvořit jemné odstupňování barevných ploch.
Pro tuto techniku je rovněž důležitý výběr papíru. Nejvhodnější jsou papíry lisované za studena, jelikož umožní barvě lépe proniknout do jeho struktury. Dále musí být odolný vůči častým nánosům barvy, aby neuvolňoval vlákna („nezežmolkovatěl“).
Pro vlhčení používáme široký štětec nebo houbičku. Plocha by měla byt vlhká všude, kde si to malba vyžaduje. Práce by měla být rychlá, neboť vlhký podklad rychle schne. Rozpije-li se barva do míst která jsou nežádoucí, odstraníme ji vysátím suchým štětcem, houbičkou nebo měkkým hadrem.
Proti jiným technikám barvu tolik neředíme, použijeme spíše sytější barvu, neboť ta následně zesvětlá po nanesení na mokrou plochu papíru.
Při malbě akvarelu máme mnoho způsobů jak si zvolit osvětlení. Můžeme použít osvětlení lampami z různých úhlu - seshora, zezdola, zepředu, zezadu z boku (zleva i zprava). u osvětlení záleží na několika aspektech, směru světla, množství světla a kvalitě světla.
Mnoho nezkušených akvarelistů dělá chybu, že při malbě se snaží zakrýt jí celou malovanou plochu barvou, avšak u akvarelu to není správné. Na malbě se mají nechat bílá místa, která září z obrazu. Jak již bylo uvedeno v akvarelové malbě by se neměla používat bílá. Často je však těžké při malbě udržet bílá místa stále čistá, při jejich zašpinění můžeme užít houbičky k vysátí barvy, popřípadě mokrého štětce, a následného vymytí barvy do ztracena. Když budeme s výsledkem nespokojeni můžeme užít bíle barvy. Ta se nejvíce používá pro jemné detaily.
Pro ochranu barevné vrstvy akvarelů se používají akvarelové fixativy - lihové nebo z roztoku bílého šelaku, v poslední době polyvinylacetátové nebo akrylátové matné Iaky, nanášené stříkáním nebo aerosolem.
Akvarely se nedoporučuje fixovat tzv. vodovými Iaky, které byly oblíbeny na počátku tohoto století. Akvarely je vhodné přechovávat na plocho v ochranných Iepenkových deskách. Zarámované hotové obrazy je nutno chránit sklem, protože barevnou vrstvu nelze bez nebezpečí poškození zbavit prachu. Při zarámování je žádoucí, aby akvarel byl podložen pevnou, nejlépe kartónovou podložkou. Je třeba dbát, aby nebyl obraz vystaven přímému slunečnímu světlu, ale vždy jen rozptýlenému a spíše přitlumenému světlu dennímu nebo umělému.
Jen takovouto péčí si zachová původní barevnost po dlouhá léta.
Článek "Akvarel" doposud ohodnotilo 28 čtenářů průměrnou známkou 1.14.
