Sklo se vyrábí ve sklářských pecích dokonalým protavením "sklářského kmene". Nejdůležitější součástí kmene je křemenný sklářský písek, ke kterému se přidává zásaditá zemina, jako je vápenec nebo složením podobné nerosty (křída, vápenitý pískovec apod.) a alkalický kysličník sodný nebo draselný. Místo vápence se též používají některé jiné kysličníky kovů, jako např. kysličník olovnatý na olovnaté sklo. Do vsádky se také dává podíl skleněných střepů. Podle druhu surovin ve sklářském kmeni a jejich vzájemném poměru vzniká sklo různých kvalit, od méně kvalitního skla na běžné použití až po speciální materiál pro využití ve vědě, průmyslu nebo umění.
Sklovina se také při výrobě barví nebo se naopak odbarvuje. Nejběžnější zbarvení vzniká příměsí solí železa - jsou to zelené a hnědé tóny, stačí se podívat na lahve v obchodě. Modrá vzniká přídavkem kobaltu (vždyť se říká kobaltové sklo), stříbro barví žlutě, mangan fialově a tmavě červenou barvu způsobuje zlato.
Sklovina, vzniklá v peci se dále upravuje. Mícháním za vysokých teplot se zbavuje bublinek vzduchu - čeří se a stává se homogenní. Po snížení teploty lze sklovinu dále zpracovávat strojově nebo ručně.
Každý z nás se někdy setkal s klasickými vitrážemi v kostelech nebo na zámcích. Jejich vývoj postupoval od spojování čočkových skel, přes ploché tabulky, k různě domalovaným (většinou černou barvou, později žlutou a červenou a dalšími) až k úplně probarveným sklům. Na spojování skel se používaly olověné profily.
Na nápad nahradit olověný profil měděným plechem a jeho spojování cínem přišel v New Yorku sklář Louis Comfort Tiffany až počátkem tohoto století. Měl štěstí. Strefil se do právě probíhajícího období secese, které podporovalo rozvoj všech uměleckých řemesel. Nová technika a nově zbarvená, duhová skla mu umožnily vystoupit do prostoru a hledat nové možnosti využití skla. Sklo se začalo uplatňovat na špercích a bytových doplňcích, především lampách. Tržní podmínky byly příznivé, k dobrému tónu patřilo vlastnit něco od "Tiffanyho" a tak se brzy se stal boháčem.
Řemeslo, které nese jeho jméno, je tedy poměrně mladé. Po otevření hranic světu se do naší republiky začala dovážet nejrůznější probarvená skla - duhová, žíhaná, opálová, probarvená atd. Moderní technologie místo ohýbání měděného plechu přinesly na práci pohodlnější samolepící pásky a i ostatní potřebné pomůcky již nejsou nedostupné.
Možnosti se chopili umělci, z našich současných autorů je známá paní Věra Křesadlová. Začal stoupat zájem o výrobky, ačkoliv jejich cena je poměrně vysoká. Nedivte se. Základní materiál - sklo se dováží a tomu tedy odpovídá cena. To ostatní už je věcí tvůrčí invence a dokonalého řemeslného provedení.
Chtěli bychom zpřístupnit tiffany techniku i vám, kutilům:
Princip je jednoduchý: je to způsob skládání a spojování kousků skla pomocí cínu. Konečný objekt je vzhedově podobný vitrážím, tak, jak je známe např. z kostelů. Přesto je způsob tvorby předmětů tiffany technikou od klasických vitráží odlišný. Základ tvoří drobnější kousky skla, poměrně přesně vyřezané podle předem připraveného návrhu. Po následném dobroušení hran a malých tvarových korekcích se jednotlivá sklíčka olepují měděnou samolepící páskou, která se velmi pečlivě uhladí a přitlačí ke sklu. Na podložce se pak části budoucí vitrážky zafixují a pečlivě se proletují cínovou pájkou. A tak jako všude: platí zde cvičit, cvičit a zase cvičit, hlavně řezání skla nebo budete zanedlouho obklopeni horou nestravitelných zbytků! Dozásobit se materiálem z našich přebytků mají možnost především absolventi kurzů.
Hotový objekt lze zavěsit za přiletované očko do prostoru nebo na zeď. Jemně vypracované vitrážky se mohou nosit jako originální oděvní doplňky. Stříbrná barva cínu se ještě může opatřit patinou a získat měděný nebo černý tón.
Technikou tiffany se dají zhotovit výplně do dveří, nebo oken a stejně tak i trojrozměrné předměty - stínidla na lampy, dózy, vázičky na suché květy, skleníčky na drobné rostlinky a další předměty užitého umění podle fantazie autora.
Náš atelier se technikou tiffany zabývá třetím rokem. Část kapacity atelieru je vyplněna semináři, část času věnujeme vlastní tvorbě. V poslední době se naše práce vzdalují od drobných vitrážek a oděvních doplňků a stále více se věnujeme zhotovování bytových vitráží. Tyto objekty tvoříme podle vlastních návrhů, výplně dveří nebo oken také podle představ zadavatelů. Kontaktovat nás můžete na adrese helena.rerabkova@sendme.cz nebo sdílet nadšení v listárně.
Semináře tiffany techniky, které u nás probíhají, jsou čtyřdenní a jsou zaměřeny na zvládnutí techniky práce se sklem, hlavně řezání. Velkou pozornost věnujeme také práci s pájkou, protože ta celé dílo buď korunuje nebo mu dá korunu. Nemálo času je také věnováno vlastním návrhům účastníků. Kurzy jsou postaveny i pro nevýtvarníky a naší snahou je to, aby vzniklé práce lahodily očím a duším autorů a u nezasvěcených vzbuzovaly obdiv (dokud i oni nebudou zasvěceni a nenahlédnou do tajů kuchyně). Do budoucna uvažujeme také o nástavbových kurzech na prostorové objekty pro ty, kteří výše uvedené práce dokonale zvládnou.
Cílem semináře není zhotovování výplní, lamp a podobných artefaktů lektory. Argumentem není ani to, že my to umíme. Ano, umíme, a asi by byla hrůza, kdybychom neuměli. Na této činnosti se samozřejmě lze kdykoli domluvit, ale nelze to konat během kurzu. Je samozřejmostí, že s prací více či méně pomáháme, ale pomoc spravedlivě dělíme mezi všechny.
Narodila jsem se v roce 1957 ve znamení býka. Jedna z mých prvních zkušeností s rukodělnou tvorbou se odehrála přibližně čtyři roky poté. Z nedostatku mě hodných hraček jsem z polínka na topení za pomocí sekyrky a kladiva zhotovila autíčko, které - pravda - nejezdilo ideálně, ale pouze proto, že výrobce knoflíků nebyl schopen vyvrtat ani jednu dirku pořádně ve středu.
Nabytá zkušenost ve mně pevně zakořenila jistotu, že doma lze vyrobit cokoli a také určila moji základní životní filozofii. Další činnosti a vzdělávání pouze tento fakt prohlubovaly.
Jako absolvent chemické průmyslovky (obor analytická a fyzikální chemie) jsem se - pravda - v chemickém průmyslu příliš neuplatnila, ale zde nabyté vědomosti nejsou venkoncem k zahození. Ruční práce v pravém slova smyslu jsem dopilovala ve Školském ústavu umělecké výroby (ruční výšivka, šitá krajka a ruční tkaní), několik dalších technik v kurzech, pořádaných např. VSUŘ a spoustu věcí odkoukáním, samostudiem a samozraňováním.
Pokud pohlédnu nazpět, moje tvorba měla několik hlavních etap, charakterizovaných vždy určitým materiálem:
To vše prolnuté a promíchané mezi sebou, proložené dalšími technikami (drátování, barvení a batika, malba na látky) a materiály (rukavičkářská kůže, kámen, papír).
A relaxace? Čínská tušová malba, domečky vyřezané z opuky, drobnůstky vyrobené pro radost, týden točení na kruhu v Čachnově v létě (tedy kruh se točil). Zahrádka udržovaná ve stavu prvotním (tj. před příchodem praotce Čecha). Dva psi. A tak.
A jestli se nudím? No, pokud je to takový ten divný pocit, co jsem měla jednou v neděli po obědě, tak ano.
Tiffany technika využívá barevná skla převážně strojově zpracovaná, ale přesto se lišící od skla, které máme třeba v oknech. Pracuje se se sklem, které je nerovné, má nejrůznější strukturu povrchu nebo je plné bublinek. Krásná skla mají opálový vzhled - však se jim také říká "opály", tabulka vypadá jako vytvořená lehkým promícháním barevné hmoty, srdce se na ně směje. V případě nejvyšší nouze lze použít i "normální" tabulové sklo, jehož povrch lze dobarvit speciální barvou na sklo, ale malování na sklo je už jiná kapitola ...
Sklo je drahé! Tuto základní informaci si opakujte, kdykoliv překročíte práh ateliéru. Než začnete, měli byste mít základní představu, co vlastně chcete tvořit. To znamená mít alespoň v hlavě návrh tvaru, velikosti a barvy. Zoufalci se zanoří do bedny se střepy a nechají se zlákat zajímavou vlnkou a teprve z ní domýšlí vhodný tvar. Je-li vlnka na okraji, prosím. Horší je, když se ta nejkrásnější a nejvíce žádoucí kresba vyskytuje uprostřed tabule. Pak se vyplatí přemýšlet jako chirurg - jak řezat a neuškodit.
Pak vezmeme řezák a zjistíme:
1) Čím hezčí sklo, tím se hůř řeže.
2) Čím nedostatkovější je kousek, který zpracováváme, tím se hůř řeže.
3) Poslední možný kousek skla, bez kterého nelze žít, se nedá uříznout vůbec.
Bod jedna lze vysvětlit. Sklo je vlastně podchlazený roztok, nemá žádnou vnitřní strukturu. Stárnutím však pozvolna začíná krystalizovat, nerovnost povrchu může způsobit, že se hůř láme, některá barva se řeže lépe, jiná vzdoruje. Chce to řezat, řezat a řezat. Dojdeme-li k bodu dvě, je na čase uvažovat o změně návrhu. A bod tři? Návrh? Co to je?
Jak málo stačí k radosti, si můžete spočítat na obrázku. Na řezání budete pochopitelně potřebovat řezák. Většinou platí přímá úměra - čím dražší, tím kvalitnější.
Sklo řežeme buď podle pravítka nebo od ruky. Malé kousky uříznutého skla odlomíme nejlépe speciálními lámacími kleštěmi. Nepřesně uříznutá sklíčka se musí zabrousit.
.
.
Z nařezaných kousků už vystupuje budoucí umělecké dílo (autor M. Baráková). Než se z těchto dílků vylíhne hotová rybička, musíme každá kousek skla nejprve očistit a pak oblepit měděnou páskou, kterou pečlivě uhladíme.
Jednotlivé kousky olepených sklíček spájíme cínem na podložce nebo v ruce bezpečně či nebezpečně (autorka maminka G. Čmolíkové). Umyjeme, vyleštíme a je to.
Zrcadlo je jednoduchý objekt, který najde uplatnění téměř v každém interieru. Navíc použijeme zrcadlové sklo, které je běžně k dostání u sklenáře.
Pozn: Nám fotografům amatérům se zrcadlo velmi špatně fotografuje. Doprovodný obrazový materiál v následujícím textu jen volně ilustruje jednotlivé kroky postupu, zrcadlo z rubové strany uvidíte až nakonec.
Začněte tím, že si u odborníka necháte uříznout kousek zrcadla obdélníkového nebo čtvercového formátu ve velikosti přibližně 25 x 25 cm nebo 20 x 30 cm (cca formát A4).
Pak přijde na řadu tužka a papír. Obkreslíme uříznutý kousek zrcadla. Nejlépe na dvou stranách nakreslíme linku přibližně 5 cm od okraje směrem dovnitř. Vznikne jakýsi poloviční rámeček. Rámeček lze také pochopitelně navrhnout na všech čtyřech stranách. Jedna strana není příliš výhodná, neboť jeden spoj je náchylný k uvolnění a rozviklání. Zbylou plochu zrcadla už raději dále nedělíme, aby zrcadlo zůstalo zrcadlem. Proužky rámečku dále rozdělíme podle vlastního vkusu na různě široké obdélníčky nebo čtverečky. Trojúhelníčky jsou také pěkné, ale špatně se lámou a proto si je nechte na později, až si techniku lámání a hlavně řezání více zažijete. Zpočátku volte raději širší dílky, které se lépe lámou, asi kolem 2,5 - 3 cm a více.
Až budete se svým návrhem spokojeni, dejte si kávu a uvažujte, jestli zrcadlo chcete opravdu rozřezat.
Zrcadlový šmik z rubu poklepávejte, dokud proužek neodpadne. Pokud se mu nechce, podložte ho, přikryjte kouskem látky nebo novin a na proužek zatlačte. Mělo by se odlomit podle řezu, ale někdy se odštípne i jinak, než si přejete. Udělejte z nouze cnost a návrh pozměňte. Dále proužky dělte podle návrhu na malé kousky, poklepejte a odlomte.
Hotové dílky lze v případě potřeby začistit mokrým karborundovým brouskem nebo pilníkem s diamantovými střípky (k dostání v železářství). Pozor na emulzi! Profíci používají brusku s rotujícím diamantovým kotoučem (viz obrázek výš).
Jednotlivé kousky oblepíme po všech stranách měděnou páskou. Ideální pro zrcadla je páska se stříbrnou nebo černou spodní stranou. Pásku přitlačíme na řeznou plochu, hezky ohneme podél hran a v rozích, důkladně přitlačíme ke sklu a pečlivě uhladíme. Pokračujeme dokud nedojdou nepolepené kousky, páska nebo trpělivost.
Další krok k úspěšnému konci je sletování rozřezaného zrcadla zpět k sobě. Pracujeme následovně: jednotlivá zrcadélka přisadíme k zrcadlu mateřskému a na okrajích zafixujeme špendlíky (např. na kusu rovného polystyrénu) tak, aby se jednotlivé kousky navzájem nepohybovaly. Zkontrolujeme, jsou-li okraje zarovnané, žádný kousek není emulzí nahoru a podobně. Pak spoje natřeme letovací vodou - jinak by cín na měď nepřilnul. Rozehřátou klempířskou páječkou (to je nářadí) odebíráme cínovou pájku (to není nářadí, tak se říká tomu kovu - je to směs cínu s olovem) z tyčoviny nebo cívky a rovnoměrně rozprostřeme. Spoje několikrát přejedeme, aby se pájka dokonale rozlila a spoj byl hladký, hlavně na křižovatkách a v rozích. Postup opakujeme na rubu zrcadla - lze začít i rubem, je to naprosto jedno.
Elektrikářskými kleštičkami si ohněte dvě očka z měděného nebo mosazného drátku. Jiný materiál si předem vyzkoušejte, aby se vůbec dal připájet, ne všechny kovy cín ochotně zakryje. Očka přiletujeme na horní stranu zrcadla a oletujeme i okraj tak, aby se konce drátku schovaly a okraj byl stejný jako spoje.
Hotové dílo důkladně omyjeme vodou, vyleštíme a zavěsíme. Tvář, znavená vítězným bojem, patří skutečně vám. Takhle to dokázal Vojta Marčan.
První úspěch vás jistě navnadí k další tvorbě. Pochlubte se nám do listárny nebo pište SOS na helena.rerabkova@sendme.cz.
Nejste-li stále nasyceni informacemi, zkuste prozkoumat naše
odkazy
s příbuznou tematikou nebo si zakupte
knihu, kterou vydala Helena a Hanka.
Článek "Tiffany" doposud ohodnotilo 32 čtenářů průměrnou známkou 1.19.
